Byly doby, kdy jsem jela hodně na sílu. Nevím, zda mi rozumíte, co tím myslím. Ale určitě to všichni znáte. Prostě člověk žije mnoho let v iluzi, že má všechno pod kontrolou. Nebo jinak… Nemyslí si, že má úplně tak všechno pod kontrolou, ale předpokládá, že se dají věci plánovat do detailu. A tam kde to nevychází, použije sílu, víc síly, všechnu sílu. Žije tím v pocitu, že tou silou to pod kontrolu dostane. Jenže ono to funguje úplně jinak.

Vytvoří se tím tlak, který okamžitě vyvolá protitlak. A protože je naprosto pohlcený tím, aby ten tlak udržel v co největší síle, tak není schopen vnímat, že přichází o všechnu energii. A věci i situace se stejně dějí úplně jinak, než chce naše hlava. Často se naopak děje přesně to, co nechceme. Protože tomu dáváme všechnu pozornost a je jedno jestli pozitivní nebo negativní. Prostě na to myslíme a to stačí.

A pak pomalu a postupně přišel zlom…

Nevím přesně, kde nastal ten zlom. Ono to asi přišlo tak nějak pomalu a postupně. Jak se nabalují životní zkušenosti. Člověk se k tomu prostě tak nějak prožije. Přes všechny pokusy a omyly, přes nezdary a nepříjemné situace se dostane až do bodu, kdy to všechno začne nestranně pozorovat… sebe a všechny ty kulisy okolo. Najednou se realita začne projasňovat a vidí všechny souvislosti. Proč se musí něco dít, proč třeba něco nevychází a hlavně jak je všechno dokonale propojené, jak má i každý detail naprostý smysl.

A k čemu jsem se to vlastně prožila?

Začala jsem některé věci pouštět. Začlo mi být jedno, jak určité detaily dopadnou. Otevřela se ve mě vnitřní důvěra, že to vždycky dopadne nejlépe, jak může pro všechny zúčastněné. I když přiznám, že leckdy to vypadá děsivě a mám ještě tendenci panikařit a důvěru pak musím doslova dolovat z hlouby své duše.

Postupně jsem začala pouštět kontrolu a přestala používat sílu. A on se tím jak zázrakem uvolnil tlak, uvolnila jsem se já a přestalo mě to fackovat z druhé strany, kde jsem si vytvořila protitlak. Je to pak jako magie. Věci se začnou řešit bez vašeho zásahu a úsilí samy. Najednou cítíte svou osobní moc.

Jasně, že se to nestalo úplně samo. Hodně jsem četla inspirativní knihy… duchovní, motivační, autobiografické. Poslouchala jsem různé přednášky. Nechala jsem se inspirovat mnoha lidmi, známými i neznámými. A občas si zašla i na nějakou terapii a trochu, no trochu víc se v sobě pohrabala. Musela si mnoho věcí přiznat, přijmout svoje temné stránky, svou minulost a začít na sebe koukat úplně jiným pohledem. Začala jsem se pozorovat, svoje myšlenky, své chování, postoje i emoce a vnímala, jak se podle toho utváří moje realita.

Posilující je víra, že všechno se děje naprosto správně. I když to někdy tak nevypadá.

Věřila, i když mi bylo někdy fakt zle, že je to jen cesta, zkušenost a jednou budu prostě plynout se svým vlastním proudem bez lpění na cíli. Stálo to za to, všechen ten čas, který jsem sobě věnovala. Teď se promítá do mého osobního Vesmíru.

Jako když zasadíte semínko. Chvíli to trvá než z něj vyroste strom, ale když o něj pečujete a důvěřujete jeho energii, tak prostě naroste do velké výšky a síly. Každopádně to neznamená, že už nepřichází žádné poryvy větru, které se stromem zalomcují. Ty budou přicházet neustále a s různou intenzitou.

Už jsem o tom někde psala, že to není prostě vždycky růžový. Život se děje v sinusoidách. Chvíli jste nahoře a chvíli dole. Tak to prostě je, aby bylo všechno v rovnováze. Tohle změnit nejde. Nikdo nikdy nebude žít jen v nirváně a nekonečné radosti. Alespoň ne v téhle dimenzi.

Ve všem musí být rovnováha. Nejde být jen nahoře.

Iluzi nekonečného dobra a pozitiva totiž často propadáme a narazíme. Podstatné je udržet se v co největší spokojenosti a klidu i v těch těžkých chvílích. Ale nepotlačovat negativní emoce a zároveň jim zas nepropadat a neživit je. Znova a znova zkoušet věci pouštět s důvěrou a najít si svůj vlastní způsob, jak plout s tím vlastním osobním proudem.

Nejdůležitější je SEBELÁSKA. U ní vše začíná a končí.

Jedno období jsem stále někde četla, že nejdůležitější je sebeláska. Moc jsem to nechápala. Myslela jsem si, že se ráda mám. Čím víc jsem o tom přemýšlela, docházelo mi, že si té lásky nedávám zas tolik. Ale nevěděla jsem, jak to aplikovat do života. Až to jednou zacvaklo.

Hledáme ve všem moc velké složitosti a přitom je všechno tak jednoduché. Žít v sebelásce znamená brát se 100% takový jaký jsme, se vším, naprosto se vším, se všemi nedokonalostmi, chybami a negativními stránkami, zlozvyky, postoji i s celou svou minulostí. Ať byla naše minulost jakákoliv, bylo jí třeba a měla smysl pro další vývoj. Byla to obrovská zkušenost, ale je mrtvá, takže jí v klidu můžeme poděkovat a pohřbít.

Minulost je mrtvá, život začíná tady a teď.

Když se začnete mít rádi, tak pochopíte, že není třeba na sebe tlačit nebo být na sebe přísný. Že je naprosto destruktivní propadat pocitům viny za cokoliv. Sebeláska je umění se pochválit a dát sám sobě podporu a třeba i utěšení. Žít v sebelásce znamená říkat nahlas, co si právě myslím a co cítím. Nebát se svých pocitů, protože všechny jsou v pořádku. I ty, kterým jsme dali nálepku negativní. Netrápit se stále s tím, co nám nejde, co neumíme, co nezvládáme. Ale dávat maximální pozornost svým silným stránkám.

Objevte svou vlastní vnitřní moc. Všichni ji máme.

Upnout pozornost na to, co milujeme a co je nám přirozené. A hlavně se nesrovnávat. Jsme individuality a všichni jsme dokonalí ve svojí nedokonalosti. A je to super, že jsme tak rozdílní. Je to vážně docela jednoduché, když se rozhodnete, že to jednoduché je. Nebojte se objevit svou vlastní moc, všichni ji máme.